blogili

Chlupáč už zřejmě pochytil něco málo ze základů slušného vychování a vědom si skutečnosti, že se sluší každou návštěvu pěkně přivítat, tátovi bez zaváhání počůral nohu, jakmile se mu naskytla příležitost. „Ty jsi ale krásný pejsek a hned sis mě označkoval, to už jsi náš,“ rozplýval se táta, čímž zřejmě právě pozbyl jakoukoliv možnost získat alespoň minimální množství autority.

A ano, opravdu jsem se narodila na vesnici. A klidně bych se i vsadila, že všichni, kdo se setkali s rozzuřeným stádem kura domácího, na tom nejsou o nic lépe. Jenom se prostě o tak traumatickém zážitku bojí mluvit. Všechny ostatní absurdní fóbie, absurdní tedy alespoň z pohledu venkovského prostředí, se určitě týkají hlavně lidí z velkoměst, třeba taková fóbie z obživlých čokoládových zajíčků je na vsi zcela nepřijatelná.

Takže jsem s plnou pusou a culíčkem nakřivo, který mi ve spěchu udělala maminka, zatímco jsem si obouvala boty, běhávala každé ráno pětistovku urputněji, než někdy dokáže běžet na metro rodilý Pražák, když má dvě minuty zpoždění. Jen tak mimochodem, metro jezdí asi každé 2 minuty. Alespoň, že turisty jsem nemusela odstrkovat z cesty. U nás totiž jaktěživ žádný turista nebyl.

Žena, kterou bych chtěla být, právě s lehce přimhouřenými očima upila na náměstí Vendôme ze svého cappuccina, mírně sklonila hlavu doprava a zopakovala položenou otázku, což zřejmě lehce znervóznilo elegantního mladšího muže, který ji položil: „Kdybych mohla být někým jiným, kdo by to byl?“

Naopak, být single je někdy neskonale báječné. Bez ostychu můžete dát šanci vyniknout i vašemu horšímu já a nikdy nemusíte řešit, kde jste ve své sluji nechaly povalovat ponožky nebo podprsenku (tedy pokud se aktuálně nejedná o jediný nositelný kousek), protože prostě neexistuje nikdo, komu by vadilo, že ráno, ještě napůl spící, uklouzne na zapomenutém kousku oblečení, zakopne o kabel od fénu a marmeládu si může namazat tak akorát na měsíc starý plesnivějící chleba.

„Ahoj, já jsem David. Když jsem byl malý, chtěl jsem být dinosaurus, čím jsi chtěla být ty?“ Ticho, oči mi právě málem vypadly až na podlahu. Sakra, tohle vypadá na nějakou děsně vtipnou frázi z komiksu pro náctileté. Vytvořím absolutně nechápající výraz: „Hablas Espaňol?,“ vysoukám ze sebe. Zakroutí hlavou. Ufff, naštěstí, dost se mi uleví.

„Mohla jsi jít taky nakupovat,“ popichuje mě dotěrný hlásek v mojí hlavě. Tiše pro sebe odvětím, že na pohádky typu: „Čím víc tašek máš, tím lepším (a samo sebou i krásnějším) člověkem jsi,“ dávno nevěřím.

Dram ta dam, Dram ta dam,

pro ty, kdo uslyší, kapela tiše hraje tu do noci,

ZASTAV SE ČLOVĚČE! (vždyť) pod sochou cikánka zbloudilá spí

Kdysi jsem tajně snila o tom, že jedním pohledem donutím každého muže na ulici, aby se za mnou otočil. Bláhová pubertální představa, které jsem se oddávala plnými doušky a vůbec jsem nepomyslela na to, jak nedokonale jsem tohle přání zformulovala.

Dokonale modré moře, šplouchání vlnek a bosý nohy zabořený v písku v Saint-Tropez, skvělý plán na neodolatelné léto, aach, záviděla jsem sama sobě. Jenže kdo počítá, může se i přepočítat!