„Stárneš, kočko,“ řekla mi babička. A já jsem si pak usmyslela, že bych se už konečně měla chovat jako dáma. A myslela jsem to opravdu vážně. No jo, někdy se stává, že člověk překvapí i sám sebe. Dáma se podle mě, mimo jiné, chová tak, že nerandí s kdekým jen, aby zabila čas anebo se třeba zadarmo najedla.
Takže jsem s ledovým klidem dámy odmítla pozvánku na rande a kupodivu to ve mně nevzbudilo ani náznak emociálního záchvěvu. (I když možná jen z důvodu, že ženatí muži byli, jsou a budou pro mě vždycky tabu. Nicméně nově tohle pravidlo začalo spadat do života dámy). Za to, když jsem míjela obchod s botami, srdce se mi divoce rozbušilo a tep se zvýšil na hranici infarktu. Když jsem si pak hrdě domů nesla tašku s novými botami, musela jsem nutně přemýšlet, jestli náhodou nejsem citově plochá oběť konzumu a k tomu navíc ještě cynická až hrůza, protože přeci: „ All you need is love a new pair of shoes.“
Někdo by možná namítnul, že boty stejně jako čokoláda málokdy zklamou, nehrozí z nich zlomené srdce a tak podobně. Ovšem chyba lávky, dívenko! Zlomené srdce sice ne, ale poničené a otlačené nohy ano. „Nevhodný“ muž, stejně jako nevhodné boty, mají děsivé následky a oboje způsobuje pekelnou bolest! Nikdy v životě by mě nenapadlo, kolik uspokojení mohou ženě na prahu třicítky přinést náplasti proti bolesti a Ibalgin krém! A už vůbec bych nikdy nepomyslela na to, že se k nové životní etapě doslova propajdam.
Vyplývá z toho jediné: Na některé boty a stejně tak muže si člověk musí dávat pozor!
Obzvlášť pokud nechce, aby se postupem času stalo jedinou věcí, která dokáže vyvést z emociální rovnováhy prohlášení v lékárně: „Něco proti bolesti a žalu? Omlouváme se, ale dodavatel má dlouhodobý výpadek v dodávkách. Zkuste to za měsíc.“
