Být single, zdá se být, jednoduše úžasné. Pochopitelně pouze tehdy, pokud žijete ve velkém městě, kde nikdo nemá čas, aby mohl hodnotit, že ta Mlynářovic Anička je už zase sama, s nikým dlouho nevydrží a kdoví jakýho dalšího amanta si přivede příště. „Chudák rodiče, mají to s ní ale trápení, dokonce někdy chodí i do kina úplně sama. Místo toho, aby si pořídila normálního chlapa, děti, velký hrnec, žehlicí prkno, televizi a usadila se, tak …, divná je, tím to je.“
Jenže občas na lásku prohraná sázka, ještě přece neznamená, že tahle Mlynářovic Anička (nebo třeba i sousedovic Janička) není exkluzivní kráska. Navíc dneska už i malé holky ví, že se díky pár nezdarům svět nezboří.
Naopak, být single je někdy neskonale báječné. Bez ostychu můžete dát šanci vyniknout i vašemu horšímu já a nikdy nemusíte řešit, kde jste ve své sluji nechaly povalovat ponožky nebo podprsenku (tedy pokud se aktuálně nejedná o jediný nositelný kousek), protože prostě neexistuje nikdo, komu by vadilo, že ráno, ještě napůl spící, uklouzne na zapomenutém kousku oblečení, zakopne o kabel od fénu a marmeládu si může namazat tak akorát na měsíc starý plesnivějící chleba. Jediným živým tvorem, který by mohl být šokován skutečností, že se prostě chováte jako prase, leč prase s andělskou vizáží, a po večírku spíte na podlaze v kuchyni se sukní vyhrnutou až ke krku, je jenom starý pavouk žijící pod kuchyňskou linkou, takže proč se prostě pořádně neodvázat.
Být single je úžasné, ale ještě úžasnější je skutečnost, že pokud jste single, tak se můžete docela neomezeně věnovat tomu, abyste single nebyly. Někdy dokonce i celé dlouhé roky.
Zkrátka dost dlouho na to, aby se z vás stala buď citově otupělá hyena a nebo, aby vás jednoho dne jednoduše přestalo bavit poslouchat stále podobné, zaručeně „originální“ a neuvěřitelně „vtipné,“ historky od podivných chlápků. Obzvlášť vysokým stupněm podivnosti vynikají hlavně italští manažeři, indičtí IT specialisté, američtí učitelé angličtiny,… i když já osobně pro jistotu mezi podivíny řadím úplně všechny muže kromě tatínka, dědy a prince na bílém koni.
Kompromisy neberu, takže buď princ s běloušem, nebo nikdo. Uznávám, pravděpodobnost střetu s takovou osobou je rovna asi pravděpodobnosti výhry ve sportce (samozřejmě jedině při zahrnutí konstanty vysokého optimismu)! Přeloženo do jazyka těch, kteří matematice taky vůbec nerozumí: bájný úkaz, o kterém sice všichni mluví, ale nikdo nezná na planetě Zemi někoho, komu by se něco alespoň trochu podobného stalo.
Ve sportce jsem nikdy nevyhrála, ani halíř, za to s „ním“ jsem se, navzdory teorii pravděpodobnosti, srazila téměř čelně. A mému přesvědčení, jak nepřekononatelně skvělé je být single, se podlomila kolena a upadlo do škarpy, co víc dodat, ještě se tam válí…
Být single bylo báječné, ale jen do té doby než jsem potkala Tebe, protože Ty jsi mi ukázal, jaké to je, dotýkat se nebe.
