Někdy chodím po ulicích a přemítám, kolik tvorů za všechny doby minulé obtisklo svoje kroky, smutky, přání a naděje do těch kamenů časem nablýskaných. Neživých svědků naprosto imunních vůči všem emocím a přece jejich hrany dávno obrousilo dění časů minulých.
Teď se v davech potácíme, opilí blažeností, že jsme více než kdy předtím a zítra, zítra se staneme v okamžiku podobném mrknutí oka stejně jako všichni před námi jen obtiskem v tom starém kameni a s námi všichni Ti, které jsme nosili v srdcích a kteří možná i chodili po úplně jiných cestách, ale při tom i oni ovlivnili tíhu našeho kroku. Vždyť, jak říká známé klišé: „Jsou Ti, kteří vstoupí do našich životů, kde zanechají své stopy a my už pak nikdy nebudeme stejní,“ nebo přinejmenším tak nějak podobně.
Tohle ovšem zdaleka neplatí jenom pro lidi. Existují tvorové ze zvířecí říše, kteří vpadnou do našich životů jako tornádo a několika nevinnými roztomilými pohledy si dovedou člověka rychle získat a ochočit, obzvláště pokud jste povaha měkká a snadno oblomná. Je až s podivem, že člověk, ačkoliv tvor schopný racionálního uvažování, si velmi často dovede nalhávat, že právě on ve vztahu člověk-zvíře ovládá situaci. Aby svoje postavení zdůraznil, šišlavým hláskem se pak při komunikaci se svým mazlíčkem tituluje „páníčkem.“
My všichni Bálkojc ze Žerovic jsme měli tu výhodu, že jsme si nic nalhávat nemuseli. U nás doma bylo totiž od prvního střetu s tvorem chlupatým jasné, kdo bude stanovovat pravidla hry. I když zpočátku jsme se vážně snažili, hlavně táta: „Tvař se jako, že ještě nejsme úplně rozhodnutí nebo radši vůbec nic neříkej a všechno nech na mě, budeme vyjednávat, alespoň se naučíš, jak se nakupuje,“ mrknul na ségru, jakoby se právě chystal koupit stádo velbloudů za cenu jednoho a bez dalšího otálení zazvonil na zvonek.
Než vůbec stihnul starší pán otevřít vrátka, přiřítila se závratnou rychlostí z poza domku chlupatá kulička s plandajícíma ušima. Chlupáč už zřejmě pochytil něco málo ze základů slušného vychování a vědom si skutečnosti, že se sluší každou návštěvu pěkně přivítat, tátovi bez zaváhání počůral nohu, jakmile se mu naskytla příležitost. „Ty jsi ale krásný pejsek a hned sis mě označkoval, to už jsi náš,“ rozplýval se táta, čímž zřejmě právě pozbyl jakoukoliv možnost získat alespoň minimální množství autority. „Nooo, tati, neříkal jsi, že budeme vyjednávat???,“ divila se ségra, ale tou dobou už se oživlý psí plyšák jménem Sid bez okolků zabydloval nejen na sedačce auta ale i v našich srdcích.
Ani rozsáhlá sbírka příruček o důslednosti při výchově psa, ani rady cvičitelů psů – marná snaha – malinko přerostlé, nevychovatelné, nepřizpůsobivé a svéhlavé stvoření dokázalo rychle rozehnat naši, jak se záhy ukázalo, velmi naivní představu o poslušném psíčkovi, který dovede jít na procházce na vodítku nebo přijít na zavolání. Ostatně volat ho nikdo nemusel, kam se člověk pohnul, řítila se kolem něho závratnou rychlostí bílá rozmazaná šmouha, sem a tam, sem, tam a zase zpátky, buuuum, přímou parou do ní.
“Jak to, že se válíš na zemi, dělej, vstávej, běhej, já chci taky běhat a s tebou, no tak už to bude, VSTÁÁÁÁÁVAT!,“ představovala jsem si, co myslí, když se na chvíli zastavil, aby vytvořil absolutně nechápavý výraz s otázkou v očích, proč ležím na zemi, když do mě přeci naboural jenom malinko. V horším případě se člověk přímo stal součástí rozmazané skvrny, která uháněla kamsi do neznáma přes pole, louky, strouhy, stružky, meze a všelijaká křoví a nad kterou se vznášelo vyděšené: „Side, STŮŮJ.“ Zážitek to byl vždycky pro obě strany k nezaplacení, Sid zářil štěstím jako dítě po dni v zábavním parku Tivoli, za což mě (případně jiného odvážlivce, který se statečně vydal venčit pejska) láskyplně důkladně osliznul od hlavy až po špičky bot a statečný dobrovolník zářil úlevou, když jediná újma, kterou si z vycházky přinesl, byla újma na oblečení, nikoliv na zdraví.
V mnoha oblastech nás učil vynalézavosti a přemýšlení: Jak přijít na schůzku, aniž by z člověka okapávaly psí sliny? Jak přemluvit psa, který leží uprostřed silnice a nechce se pohnout, protože prostě ještě nechce jít z procházky domů a je mu úplně jedno, že zastavil provoz v obou směrech, vždyť přece více lidí = větší zábava? Kolik buřtů je potřeba, aby si vlezl do auta, když se jede na očkování? A co proboha dělat, když buřty a piškoty došly? A taky jak vhodně vrátit sousedovi trenky, které náš pes ukořistil na jeho prádelní šňůře? Jak vytáhnout zmítajícího se 50 kilového psa ze sousedova bazénu? Celkem pravidelně jsme totiž od sousedů dostávali hlášení, u koho náš pes zrovna čenichá nebo kde očůrává záhonky, protože plot přeci není žádná překážka a za ním čeká spousta dobrodružství.
Navíc, když se pes dostane do šlamastiky, vždycky přispěchá na pomoc ruka láskou posedlého a hrůzou šíleného páníčka, který zběsile běhá po okolí a hledá uprchlého chlupáče, aby ho případně mohl z bryndy vytáhnout a když by jeho vlastní síly náhodou nestačily, tak alespoň dokáže přivolat ruce další.
A proč troškařit? Přivolaný výjezd hasičů se zdá být jako jisté a profesionální řešení, když si pes zaklíní nohu mezi kameny v rybníce a celá rodina víc než hodinu zápasí o jeho záchranu. Aby vylovili velkého bílého psa z nepřátelské vody, přispěchali hasiči v pětičlenné sestavě na pomoc hned se dvěma červenými vozidly a člunem navíc. Samozřejmě nic nepodcenili a cestou na místo určení nezapomněli zapnout houkačku. Tehdy se celá moje rodina musela navždy vepsat do místní kroniky hasičského záchranného sboru někam do kolonky „kuriózní případy.“ No, zkrátka namísto uvíznutého psa v rybníce, přivítal hasiče, radostí se tetelící Sid, velkým psím lízancem na obě tváře, ještě dříve než se vůbec stačili se svými potápěčskými oblečky připravit k akci. Neptejte se, jak se Sid dostal tak najednou z rybníka ven, dodnes mi tenhle jeho skutek zůstává záhadou. Jediní, kdo v době příjezdu hasičů evidentně potřebovali odbornou pomoc, ale spíše lékařkou nežli hasičskou, jsme byli my – lidští členové naší nesourodé smečky proměnění ve čtyři černě zablácené, otrhané a vyčerpané postavy shrbené na břehu rybníka.
Navzdory své ztřeštěné povaze a nekončícímu elánu, nás Sid za všech okolností zahrnoval svou psí bezpodmínečnou láskou a bylo mu úplně jedno, jestli jste zrovna jeho vinou černá zablácená postava, vlastním přičiněním máte kocovinu, mastné vlasy, chřipku anebo jste mu snědli polovinu vytouženého buřta přímo pod jeho psím nosem, zkrátka vždy jste stáli za pořádné psí olízání a ve všech chvílí jste byli skvělá společnost.
Tak skvělá, že bez vás nastala nesnesitelná nuda, když jste dlouho nevycházeli z domu. Někdy se i noc protahovala do nekonečna a tak mě (i všechny lidi z okolních domků) ze spaní budilo ve dvě, ve tři někdy ve čtyři v noci pod oknem mého pokoje urputné psí štěkání, které nepřestalo, dokud jsem nevystrčila hlavu. „ Dej mi ještě 6 hodin, 1 hodinu nebo alespoň 5 minut,“ rozespale jsem vrčela, zatímco Sid pod oknem natěšeně vrtěl ocasem. Někdy byl tak vytrvalý, že se podobná scénka opakovala v noci třeba i 3x, aby pak ráno mohl usnout jako špalek a já jsem se malátně potácela z postele. To jsem pak do něj na oplátku šťouchala se slovy: „Nespi, bude zábava.“
A pak nás jednoho dne začal znenadání učit i jiné vynalézavosti: Co koupit? Kuře, steak z lososa nebo psí jogurty? Jak oživit unavené chuťové pohárky a nalákat ho na vybrané pochoutky? To, když jsme se ze všech sil snažili mezi prsty zachytit jeho prchající život, zastavit čas ještě na týden, den nebo jen pět minut než se jeho existence proměnila jen v pouhý obtisk na kamenných cestách, i když v nás jasný zvuk jeho tlapek zůstává už napořád.
„No tak nespi, bude zábava,“ chce se mi do něj zase někdy šťouchnout…
