Jeden můj kamarád se bude ženit. Bere si holku, kterou požádal o ruku na jejich „prvním“ rande. Osud je totiž spojil na věky věků poutem nejpevnějším, v dobrém i zlém, v bohatství i chudobě, ve zdraví i nemoci,… a hlavně jim to dal na srozuměnou velmi zřetelně, jasným znamením, o jehož významu nelze diskutovat.
Když se po pěti letech tenhle můj kamarád, říkejme mu třeba Kryštof, rozešel se svou dlouholetou přítelkyní kvůli hádce, která začala vlastně docela nevinně dohadováním o tom, jestli pojedou o víkendu lyžovat nebo za její maminkou, světe, div se, víkendy pak netrávil na horách, ani u moře, ale doma na sedačce, pod sedačkou, pod stolem nebo kdekoliv, kde mohl objímat láhev alkoholu a pak nerušeně usnout, aniž by musel udělat jeden jediný pohyb navíc. Tahle omračující a vše pohlcující aktivita mu vydržela až do doby, než si díky inzerátu v nějakém druhu seznamky začal, coby Kryštof Kolumbus, psát a o pár dní později se i scházet s mnoha ženami a dívkami nejrůznějšího věku, náboženského vyznání, národnosti a barvy pleti. Prostě Kryštof Kolumbus, objevitel nových světů!
Jak to však bývá, vrána k vráně sedá, zlomené srdce jinou zklamanou duši hledá a velmi těžko tomu, kdo skleničku si nedá. Už nechlastal doma, ale na veřejnosti! Zcela narovinu, zase až tak velká zábava to nebyla. Schůzky by mohl považovat za úspěšné snad jen tehdy, pokud by býval pracoval jako recruiter do klubu anonymních alkoholiků.
Bůhví, jestli by ve výše zmíněném klubu nakonec zcela anonymně nepůsobil i jako klient, pokud by někde v kyberprostoru nepotkal okouzlující, vtipem sršící, záhadnou a zřejmě rovněž opuštěnou uživatelku Vesper1, která navíc byla úplně stejný seznamkový amatér jako Kryštof Kolumbus.
Obezřetnost měla už pár týdnů dovolenou! Zatímco se jejich těla vlnila v divokých rytmech a předváděla sexy kreace na zoufale tenkém ledě, oni neměli nejmenší tušení o tom, kdo ve skutečnosti klepe do klávesnice na druhé straně.
Mohlo to dopadnout všelijak, jenže to prý bylo přesně takhle: Když se v onen osudový deštivý den Kryštof Kolumbus konečně setkal s Vesper1 a záhadná vesmírná divoženka odhalila svoje velké tajemství, jejich srdce na chvíli přestala bít a celý svět zíral v němém úžasu. Vesper1 nebyla totiž nikým jiným než jeho bývalou Evou (která onehdy chtěla strávit víkend u maminky) a Kryštof Kolumbus taky zrovna nebyl žádný velký objevitel nových světů (a žen), ale prostě jenom Kryštof, který přijel tramvají z Nuslí. Přesně v tento den, na jejich prvním rande, ovlivněn neuvěřitelnou pozoruhodností Kryštof požádal Evu, aby se stala jeho ženou. A ona řekla ano, i když nepřinesl prstýnek od Tiffanyho, vlastně neměl vůbec žádný prstýnek a koktal, vůbec nemluvil souvisle.
A tak Kryštof Kolumbus zakotvil v dávno prozkoumaném přístavu. A co víc, byl by rád, kdybych mu šla za svědka. Já, nekorunovaná královna všech vztahových smolařů, která randí už asi od čtrnácti a jediným výsledkem je unikátní sbírka nahodile po sobě jdoucích katastrof. Jenže dle nejrůznějších pověr nuzáci (nejen ti vztahoví) vlastně nosí na svatbě štěstí. Třeba ušmudlaný, umouněný kominík, sám má sotva na chleba a vodu, zato však disponuje super-schopností přinést novomanželům štěstí na celý dlouhý život. Kdo nesežene kominíka nebo alespoň náhradního nuzáka, je zkrátka v háji. Budoucí štěstí si musí člověk náležitě pojistit, smolař coby svědek se zdá být sázka na jistotu.
Zatím, než někdo objeví můj přístav, jedu dát pusu alespoň mamce. Svému štěstí naproti, takže nic nenechávám náhodě a ve vlaku si sedám k nejhezčímu klukovi, který se právě nachází v těsné blízkosti. Zase až taková sláva to není, ale hezčí „po ruce“ prostě nebyl. No a ještě přece existuje možnost, že je alespoň nadmíru inteligentní a neskonale vtipný. Zajímalo by mě, kolik mu tak může být? 26? 29? Snažím se vymyslet nějakou vhodnou udičku ke konverzaci, ale ON mě předběhne: „Ahoj, já jsem David. Když jsem byl malý, chtěl jsem být dinosaurus, čím jsi chtěla být ty?“ Ticho, oči mi právě málem vypadly až na podlahu. Sakra, tohle vypadá na nějakou děsně vtipnou frázi z komiksu pro náctileté. Vytvořím absolutně nechápající výraz: „Hablas Espaňol?,“ vysoukám ze sebe. Zakroutí hlavou. Ufff, naštěstí, dost se mi uleví.
Na další zastávce vystupuji, tedy spíš přestupuji do vedlejšího vagónu. Kdyby ho snad napadlo použít nějaký úžasně chytrý překladač, byla bych v pěkném maléru. Sedám si vedle starší paní, od ní snad nic „vtipného“ nehrozí, na uklidnění si nacpu do pusy hned čtyři čokoládové pralinky najednou a v blažené naději, že snad někdy příště narazím na prince na bílém koni, usnu.
