Narodila jsem se v roce, kdy vybouchnul Černobyl, přesně v ten den, o kterém se říká, že o několik let později změnil svět. Táta sbíral motorky a byly doslova všude (dnes má tři muzea). Maminka byla krásná jako princezna a taky vždycky uměla všechny ty ušlechtilé věci jako třeba malování nebo vyšívání.

Žili jsme na vesnici, kde s námi pobývalo ještě asi dalších 200 obyvatel (počítaje i všechny slepice, kočky, psy, žížaly…). Vím tedy, jaké je to sednout si holým zadkem do mraveniště, jak vypadá slepice, že kopřivy pálí jako čert a jak smrdí, když spadnete u kravína do močůvky. Díky tomu všemu jsme se sestrou (která je jen o 14 měsíců mladší) naučily přežít v “divočině” a pochopit, že když vás nic nesežere (nebo se nezabijete), můžete se donekonečna houpat na větvích vrby nebo skákat do závějí bílého sněhu.

Do školy jsme obě chodily do městečka poblíž, které se proslavilo produkcí pruhovaných prasat a jejichž socha má zde své čestné místo. Na maturitním vysvědčení mám pro změnu razítko školy z města, které se pyšní tím, že vystavuje starodávná mumifikovaná těla příslušníků jezuitského řádu.

Když jsem v roce 2012 získala titul Ing., už jsem několik let vrhala sexy pohledy na chlapce v pražských barech (nebo jsem si to přinejmenším myslela). Se sexy chůzí v lodičkách po kostkách na Václaváku, Staromáku nebo na Náměstí Republiky to ale stále není žádná sláva. A tak nezbývá nic jiného než neúnavně pracovat na jejím zdokonalování. Odpusťte, prosím, pokud mi  při tom někdy čouhá sláma z bot.

Abych si mohla ty správné boty pořídit, pracuji jako koordinátor projektů a účetní.

 

 

 

NO COOKIES

personal web blog