Svět motorismu je neodmyslitelně spjat s hřmoucími motory, charakteristickou vůní benzinu, ale i pocitem naprosté volnosti a nadšení při pohledu na ubíhající scenérii krajiny, je plný výzev, vítězství a bohužel někdy i proher. Ať tak či onak, je to svět plný objevování a dobrodružství.
Dobrodružství takových, která se stávají námětem neuvěřitelných historek a tyhle příběhy si zapálení nadšenci na srazech vyprávějí celá léta. Ačkoliv tenhle vzrušující svět není ženám zapovězen, stále ještě platí, že se jedná převážně o záležitost mužskou. Nadšení a zkušenosti, jak správně sestavit pojízdný a plně funkční motocykl nebo automobil z jednotlivých dílků do poslední matky, se často předává z otce na syna.
Jestli v životě moto fandy může tedy nastat skutečná pohroma, tak je to právě ten okamžik, když se mu narodí dcera. Dcera, (zatím) zmenšenina od ženy, tedy tvora sice na pohled líbezného (alespoň většinou), ale za to s absolutním nepochopením pro všechna ta autíčka, letadélka, kleštičky, šroubováčky, pumpičky, hadičky, gumičky (resp. těsnění), šroubky, ložiska, nádržky a nádrže, páčky či nejrůznější drátky. Tvora, který nejen že nedokáže ocenit vůni benzinu a oleje, ale co více – dokonce je schopen si náhradní výfuk „splést“ s nepotřebnou rezivějící trubkou!
Takovouhle nepřízeň osudu dovede překonat už jen nepřízeň ještě větší a to, když se narodí dcera druhá!
Jablko však nepadá daleko od stromu. I když v tomhle případě se zřejmě muselo pořádně praštit do hlavy, což samozřejmě znamená jediné – trvalé následky. Doživotně jsem odsouzena k tomu, že nikdy nepochopím fungování „záhadného“ Schnürleho patentu a všechna dvoukolá vozítka budu rozlišovat jen na motorky a kola, případně koloběžky. Naštěstí čest našeho dámskému rodinnému uskupení zachraňuje moje sestra, alespoň se naučila zaparkovat do vyznačeného parkovacího místa. Do jediného malinkatého chlívečku se dokáže vtěsnat tím obrovským autem, které za normálních okolností zabere parkovací stání minimálně dvě.
Ostatně již od prvního praktického kontaktu s motorovým vozidlem bylo jasné, že bych se raději měla doma na terase věnovat vyšívání nebo jiné pro svět neškodné činnosti. To když můj táta za mnou běžel jako by chtěl na olympiádě vyhrát běh na 100 metrů, zatímco já jsem uháněla na dachlu po prašné cestě někam do dáli za velkým dobrodružstvím jako z westernovek, culíčky mi vesele poletovaly sem a tam a já křičela jako zběsilá: „Pomóóóóc, jak se to zastavuje.“
A ani později jsem svoje dovednosti příliš nerozvinula. Cestou na pravidelnou páteční vesnickou diskotéku naše staré Fávo poskakovalo po místních komunikacích jako klokan a i stařičký pan učitel se dal na přechodu do běhu. A nejednou se mi chtělo zase volat o pomoc, co to hlasivky vydrží.
Ačkoliv prakticky na tom nejsem zrovna nejlépe, jako správná dcera svého otce jsem se velmi nadšenou „motoristkou“ stala již v útlém věku. Pózování s motorkami do rodinného alba jsem měla od narození v krvi. Navíc už co by mini dítě, mě doslova okouzlily vítězné věnce ze závodů. Dají se totiž celé dlouhé minuty okusovat, olizovat a rozdělávat na jednotlivé „stavební kameny.“ Alespoň tak dlouho, dokud si toho ostatní nevšimnou. A že těch šrámů na rodinné, olejem prosáklé duši, bylo mnohem více. Ale zdá se, že rodiče mají doslova svatou trpělivost. Měli ji, i když jsme auto veterána, jehož cena byla mimochodem asi tak stejná jako cena našeho malého domku, se ségrou „naleštily“ krásným červeným pískem, ze kterého jsme normálně dělaly venku na pískovišti bábovičky. I když jsme jiného veterána zaneřádily zeleným žabincem, protože se zdálo, že přišel pravý čas na pleťovou masku. Dokonce i tehdy, když jsme o několik desítek let později udělala z jejich auta hromádku šrotu, protože jsem nechtěla přejet veverku. Mimochodem od té doby mi nahání hrůzu nejen řízení auta, ale i veverky.
Právě teď by se možná slušelo rodičům za pozoruhodnou dávku trpělivosti poděkovat, ale zcela na rovinu, ve skutečnosti jim ani nic jiného nezbývá. Svoje dítě přece neodstřelíš jako škodnou. Komu prostě není shůry dáno….
