„Tohle je Olivie,“ představuje mi Adam svoji novou holku. „Byli jsme trochu nakupovat,“ nadšeně haleká Olivie na omluvu, proč mi nemůže podat ruku, zatímco její drobná hlavička vykukuje někde mezi taškami snad ze všech obchodů, které lze najít kolem Václaváku. Adam pak ještě dodá, že jeho drahá bude s těmi všemi novými svršky dle dnešní módy určitě královnou zítřejšího školního vánočního večírku.
Prchám!! Reklamní agentury pochybily, že tyhle dvě rozjařené tváře natěšené na své úlovky nenajaly do televizní reklamy, jak si zajistit báječný život snadno a rychle. To, co ale reklamky zanedbaly, přijde mi večer na WhatsAppu. Z telefonu se na mě šklebí dva obličeje v nových zimních čepicích stejné značky, zkrátka TODAY IS YOURS, FEEL THE TASTE.
Trochu na Olivii myslím, když se pak snažím ve skříni najít něco vhodného pro můj vánoční večírek. Možná je nakonec stejně bezradná jako já. Třeba zjistila, že pro dokonale sladěný outfit nemá vhodné boty, náušnice nebo lak na nehty. Ačkoliv, proč lhát sama sobě, soudě podle množství tašek, měla náhradní nejen silonky, ale stoprocentně i řasy. Pravděpodobně jediná nepříjemnost, které by se mohla obávat, je, že stejný trendy outfit jako figuríny v Guess nebo H&M zvolí i Aneta, Julietta a Kamila, ostatní QUEENS OF AWESOMENESS.
Zdroj obrázku: http://sernuretta.blogspot.com
Při téhle myšlence se mi udělá hned trochu líp. Ale jenom na chvíli, protože si v zápětí vybavím příležitost, kdy se něco podobného stalo mně a navíc ani zlomyslnost nejvyššího stupně nemůže vyřešit můj problém. Já prostě vůbec nechápu, jak je možné, že moje šatní skříň praská ve švech a moji sousedé mě přes okno vídají hlavně nahou!
„Mohla jsi jít taky nakupovat,“ popichuje mě dotěrný hlásek v mojí hlavě. Tiše pro sebe odvětím, že na pohádky typu: „Čím víc tašek máš, tím lepším (a samo sebou i krásnějším) člověkem jsi,“ dávno nevěřím. Ba právě naopak, čím dál častěji realita funguje na principu: „Čím víc tašek máš, tím více věcí tě vytočí.“ Ne hned, ale až se za týden rozpářou, rozbijou nebo jinak rozpadnou, což pak úměrně samozřejmě vede k tomu, že čím víc tašek máš, tím víc nepoužitelných krámů hromadíš, protože je ti líto je vyhodit, když sis je tak hrdě donesla ve značkové tašce až domů. Navíc vždycky existuje nepatrná šance, že by je někdo jiný mohl zkusit opravit či jinak napravit. Jen igelitky jsou věčné, nevadnoucí upomínka na nákup.
Asi jsem moc stará, fast fashion mi stejně jako fast food nedělá vůbec dobře. Prý je ale úplně jedno, jak stará nebo tlustá jsi, hlavně, že máš styl. To se tak snadno napíše. Ale „babo raď,“ jak vytvořit vlastní signature look, který zítra neomrzí a zároveň mě vynese do módního nebe na dlouhé roky.
Andělíčku, můj strážníčku, chraň mě tedy alespoň před stylem cirkusového klauna a taky, prosím, jednou bych chtěla mít jasně modrý svetr, takový jako nosila moje babička. Stejně modrý jako její oči. Stále modrý a hebký, navzdory tomu, jak léta ubíhala. Měla ho ráda. Nosila ho, když vyrážela do města na kávu nebo jela na výlet, stejně tak jako bílou halenku. Vždycky byla šik, opravdová královna elegance, přestože její šatník byl každou sezónu téměř neměnný. Někde v těch jejích svetrech, když pak odešla, zůstal i kousek jí samé, kousek její duše. Všechny jsou spojeny s konkrétními vzpomínkami a jejich nitky vedou zpátky v čase k jejím jasným očím.
Občas se trochu bojím, že jednou moje duše vymizí stejně rychle jako pára nad hrncem, až ji nebude s tímhle pozemským světem pojit moje fyzická schránka a vlastně ani nitky z šatů, které by mě někomu připomněli, protože si na tenhle strach určitě nevzpomenu, až zase budu kupovat 2 trička za cenu 1 od dětí z Bangladéše.
