Žena, kterou bych chtěla být, právě s lehce přimhouřenými očima upila na náměstí Vendôme ze svého cappuccina, mírně sklonila hlavu doprava a zopakovala položenou otázku, což zřejmě lehce znervóznilo elegantního mladšího muže, který ji položil: „Kdybych mohla být někým jiným, kdo by to byl?“
„I kdybych mohla být jakoukoliv jinou osobou na světě, vždycky bych chtěla být především sama sebou, což mi někdy připadá jako nejtěžší úkol na světě. A jednou bych pak chtěla vyprávět sama sobě neuvěřitelný příběh o děvčátku, kterému se to povedlo – vymanit se ze všech nepravdivých iluzí a přesvědčení, které o sobě a o spořádaném životě chovalo,“odpoví s volností jako by právě jenom okomentovala stav počasí.
„Cesta vede na mnohá místa, když máš dost odhodlání a odvahy,“ mrkne na ni spiklenecky muž.
Tahle žena jde pak domů ulicí od Fontány di Trevi, působí křehce, ale má dost odvahy, aby šla sama proti proudu. A kdyby se náhodou někdo zeptal, jestli o směru svých kroků nemá pochybnosti, sebevědomě by s hlavou vzpřímenou odvětila, že ne, že jedinou cestou, kterou je v jejích očích správné kráčet, je ta vedoucí za jejími sny. Ale sama sobě by musela přiznat, že se někdy opravdu bojí, že nenajde sílu bojovat s nedůvěrou okolního světa, který to s vámi vždycky myslí, jak jinak, než jedině dobře, a že jednou nakonec sama uvěří v pošetilost vlastních snů.
Žena, kterou bych chtěla být, za mlhavých večerů popíjí na terase Chardonnay zatímco zachumlaná v teplém svetru píše geniální příběhy o životech, které se skládají z mnohem více vrstev než malicherně barevné makronky. Na tuhle ženu můžeš být hrdý, všichni chtějí ty její příběhy znát.
Občas tu ženu v krásných šatech potkávám v odrazech výkladních skříní, má mojí hlavu, letmý pohled a pak obraz proudící dav rozmaže. Nevadí, příště se na chvílí zjeví zas, možná dnes, možná až zítra. Život však není jen leporelo složené z krátkých dojmů, a přesto se skládá hlavně ze střípků jednotlivých okamžiků.
A tak, chtěla bych tou ženou být stále. Jenže jak se naučit nebýt malý vyplašený ptáček, když mi od mala všichni říkali, že mám být hlavně poslušná, namísto toho, aby mě naučili, jak se létá ladně nebo alespoň leze přes plot, aniž by si člověk natrhnul gatě?
I přesto, že tahle výjimečná žena povětšinu času dřímá někde uvnitř, pomazávajíce se opunciovým olejem každé ráno obličeji v zrcadle zašeptám: „ Mám Tě ráda, Honey Bunny.“ A pak už nezbývá než vykopat potenciál ukrytý hluboko v nás, zabouchnout dveře a vyjít vstříc všemu tomu, co chceme v životě dokázat. Takže dobré ráno a hodně sil na vaší pozoruhodné cestě.
