S časem jsem byla na štíru snad odjakživa. Už coby prvňáček školou povinný jsem dožvýkávala snídani ještě, když jsem vybíhávala z vrátek na autobus. Nepozvracela jsem se jenom proto, že kdybych se zdržovala, autobus by mi zkrátka ujel. A to jsem si na vsi, kde autobus jezdí jedenkrát denně do města a pak zase odpoledne jenom jednou z města, nemohla dovolit. Ehm…tedy města, rozumějte spíš o něco větší vísky, ale pokud vyrůstáte na vsi, kde autobus jezdí 2x denně, tak je pro vás pak všechno ostatní město. Vesnickou idylku totálně zapadlého venkova ale nečekejte, spíš pěkně tvrdou chlebovou kůrku, taxíky tady totiž tehdy nejezdili a Uber je zde neznámý pojem ještě dneska. I když ne, že by mi nedostatečná dostupnost služeb bývala mohla s kapesným 15 Kč na týden vadit.
Takže jsem s plnou pusou a culíčkem nakřivo, který mi ve spěchu udělala maminka, zatímco jsem si obouvala boty, běhávala každé ráno pětistovku urputněji, než někdy dokáže běžet na metro rodilý Pražák, když má dvě minuty zpoždění. Jen tak mimochodem, metro jezdí asi každé 2 minuty. Alespoň, že turisty jsem nemusela odstrkovat z cesty. U nás totiž jaktěživ žádný turista nebyl.
Když začala chodit do školy i má mladší ségra, někdy jsme s culíčkem nakřivo sprintovaly spolu. Ale mnohem častěji jsem já běhávala za nás obě. To se dělá tak, že člověk utíká jako o život a pak z dálky mává na autobus, aby se řidič slitoval a zastavil, a ještě ho pak se zarděním musí požádat, aby počkal ještě malou chviličku, že sestřička už taky běží. A všichni z autobusu, který je zpravidla narvaný k prasknutí dětmi a důchodci z okolních vsí, si setřou svá zamlžená okénka, aby se mohli podívat, jestli nelžete.
Přesně takhle se událo skoro každé ráno, když se zrovna řidič sám od sebe nezeptal: „Můžeme jet? Už jsou tady holky Bálkojc?“ Kdyby býval měl náš vesnický řidič autobusu méně pochopení, ještě teď bychom si určitě ve školní lavici nahrazovaly zameškané hodiny na základce kvůli tomu, že nás hned první školní den nepoučili o time managementu.
O existenci time managementu jsme zřejmě neměly tušení ani na střední. Díky tomu si moje roztomilá sestřička poslouchající punk zdokonalila techniku mávání tak, že by jí mohl závidět každý tonoucí. Mamuška, která vyfasovala roli rodiče dovážejícího dítka do „města“ na autobusový spoj mířícího do skutečného města s obchody a školami, se postupně vypracovala na přebornici v nejrůznějších zpomalovacích manévrech před startujícím autobusem. A já jsem jednoho dne, když už mě nikdo neznal jménem a když už jsem myslela, že naše „stopovací“ schopnosti nemohou být lepší, uslyšela mačkajíce se v uličce autobusu odevzdaný hlas řidiče autobusu: „Už je tady slečna ze zeleného Favorita?“
