Žijeme v době, kdy se zdá, že se náš svět otáčí až příliš rychle, novota střídá novotu, změna změnu. Přitom všem je až neuvěřitelné, kolik jistot člověk v životě má: třeba taková jistota, že chleba spadne na zem vždycky namazanou stranou nebo 100% pravděpodobnost, že začne pršet zrovna, když si člověk doma zapomene deštník.
Můj život je vedle těhle obecných zákonnitostí navíc spojen s jednou, zcela osobní, jistotou, a to rozbít si pusu nebo jakoukoliv jinou část těla nejméně předvídatelným způsobem, ať už cizí nebo vlastní vinou.
Přímý důsledek téhle mojí životní jistoty spočívá ve skutečnosti, že na absolutním vrcholu všech mých strachů je fóbie z létajících míčků coby pohybujícího se tělesa s těžko odhadnutelnou rychlostí a obtížně předvídatelným směrem, následovaná fóbií ze slepic coby pohybujícího se živočicha s těžko předvídatelnými úmysly.
A ano, opravdu jsem se narodila na vesnici. A klidně bych se i vsadila, že všichni, kdo se setkali s rozzuřeným stádem kura domácího, na tom nejsou o nic lépe. Jenom se prostě o tak traumatickém zážitku bojí mluvit. Všechny ostatní absurdní fóbie, absurdní tedy alespoň z pohledu venkovského prostředí, se určitě týkají hlavně lidí z velkoměst, třeba taková fóbie z obživlých čokoládových zajíčků je na vsi zcela nepřijatelná. Při vší úctě ke schopnostem obživlé čokolády, v podmínkách drsného českého venkova by neměla šanci přežít déle než pár sekund, obzvlášť kdyby potkala stádo hladových slepic.
Ačkoliv si často logicky uvědomujeme, jak naše fóbie mohou být neopodstatněné, dětinské a totálně ujeté, tendence zveličovat a fantazírovat nás zpravidla zavírají do klece, která se pro nás stává nepřekonatelnou a je pro nás velmi obtížné s naším strachem bojovat. Já se se svými strachy vypořádávám nejvíce účinným a zároveň nejvíce podlým způsobem. Zásadně nikdy nechodím někam, kde by se mohla vyskytovat jen jedna jediná slepice nebo by hrozilo, že se objeví létající míč, míček, míčeček, koule nebo pidi kulička, protože moje fóbie se od těch zcela nesmyslných liší jen tím, že nejsou neopodstatněné!
Vlastně jsem systém preventivní ochrany dotáhla až do takové úrovně, že se spíš snažím nesportovat vůbec a nepohybovat se na sportovištích jakbysmet. Ovšem klasicky, výjimka potvrzuje pravidla, odolávat snowboardingu a lyžování prostě nezvládám. Čelím tomu, jak jinak, rovněž po svém. Možná jsem sice trochu nešikovná, ale za to se s pedantskou důsledností snažím na sjezdovce vypadat krásně. Taky málokdy zapomenu do batohu přibalit parfém, protože když už sedíte v čekárně na pohotovosti s nateklým a fialovým nosem, který vám málem při nasazování amputovala helma (přesně ta pomůcka, která by vás před zraněními měla především chránit), nová patálie mi přijde tak nějak o trochu lepší, když alespoň krásně voníte nebo si to při nejmenším myslíte, protože skoro nic necítíte.
